Thursday, October 4, 2012

Obsazený pařížský kostel zachovává pravou mši

Vendée

Obsazený pařížský kostel zachovává pravou mši

St. Nicolas du Chardonnet de Paris

Theresa Marie Moreau


















Jedno klepnutí kněze kloubkem prstu na zčernalou mahagonovou opěrku křesla na kůru je signálem k ranní recitaci Božského oficia.

Muži s kolárkem se shromažďují v sanktuáriu kostela St. Nicolas du Chardonnet de Paris, pozvedají breviáře, které drží v ruce, a listují tenkými stránkami, dokud nenaleznou danou denní modlitbu.

„Deus, in adjutórium meum inténde“, zpívá silným hlasem farář tohoto kostela usazený na evangelní straně oltáře.

Z epištolní strany odpovídají čtyři kněží: „Dómine, ad adjuvándum me festína.“

Jejich modlitby stoupají vzhůru. V hlavní chrámové lodi se tucet farníků – někteří klečící, jiní sedící – připojuje svými tichými modlitbami.

Po příštích patnáct minut se muži oblečení do černých sutan sahajících po kotníky obracejí k Bohu. Stojí. Klaní se. Dělají úklony. Zbožně se křižují a první paprsky ranního slunce probleskují skrze vitrážové vyobrazení Ukřižování.

Ačkoliv se v katolických kostelech vykonávaly takovéto obřady po staletí, St. Nicolas du Chardonnet není žádný obyčejný kostel.

Kostel St. Nicolas, sídlící na 23 rue des Bernardines v Paříži, je osvobozen od rdousivé jurisdikce diecézního biskupa pokoncilní „nové a vylepšené“ Římskokatolické církve, a je jedním z mála kostelů v sekulární Francii, který nabízí pravidelně a výlučně tradiční latinský mešní obřad.

Všechno to začalo v roce 1977.

V Paříži té doby byl jeden starý kněz, který lnul k tridentské mši papeže sv. Pia V., kodifikované po Tridentském koncilu (1545-63) 14. července 1570. Starý zbožný Francouz odmítl jít spolu s progresivisty, kněžími, kteří experimentovali s novotami nakupenými v Novus Ordo Missae (novém mešním řádu).

Tím mužem byl kněz François Ducaud-Bourget vysvěcený v roce 1934. Byl poněkud pomenší, shrbený, s ostrým nosem, který vyčníval z jeho malého obličeje orámovaného chomáči bílých vlasů překrývajících mu uši.


V té době často gestikuloval svým křivým prstem ve vzduchu, aby zdůraznil některé body ve svém kázání a vždy v mravech a nauce předával tradiční instrukce. Nikdy nešel cestou pokoncilního neformálního stylu sebestředných pohodových kázání obvykle prokládaných vtipy, aby se farníci udrželi šťastní a probuzení. Takovým způsobem by nedegradoval sebe, ani svůj úřad.

Dokonce, i když papež Pavel VI. podepsal 3. dubna 1969 Apoštolskou konstituci k Římskému misálu, čímž dal Církvi reformovaný misál, pohrdal Ducaud-Bourget novotami, kde se člověk stal středem. Nadále stál zády ke svým farníkům. Dále stál čelem k oltáři a modlil se ve starém ritu. Jako ti před ním, začínal Žalmem 42, přípravou na oběť mše svaté, a končil s citově podnětným závěrečným evangeliem.

„Nikdy nesloužil novou mši. Nikdy,“ říká Monsieur l’abbé (pan farář) Bernard Lorber z Fraternité Sacerdotale Saint-Pie X (Bratrstva sv. Pia X.) a generální vikář ze St. Nicolas.

Ducaud-Bourget, který by se dal nejlépe popsat jako kněz nezávislý na diecézi, si v 70. letech 20. století často pronajímal salónky, kde mohl sloužit latinskou mši pro určité společenství. Někdy si zaplatil za místnost v La Salle Wagram, společenském sále blízko Arc de Triomphe, jindy za místnost v Maubert Mutalité Lecture Hall, budově velmi blízko St. Nicolas du Chardonnet.

Ale 27. února 1977 měl Ducaud-Bourget plán.

Když se tradicionalisté té neděle sešli v Maubert, starý kněz je všechny odvedl přes ulici do kostela St. Nicolas, který velmi trpěl chronickým syndromem Novus Ordo – duchovní zanedbaností. V letech 1968-1977 diecézní kněží z farního kostela St. Severin stojícího o několik bloků dále otevírali dveře kostela St. Nicolas pouze kvůli jedné nové mši týdně. Obvykle se obtěžovala ukázat jen hrstka farníků.

Ducaud-Bourget chtěl do tohoto kostela vnést trochu nadpřirozené moci Ježíše, Marie a Josefa, a tak jej posílit proti fatalistickým silám humanistického relativismu. Neměl představu, jak úspěšný bude.

„Měl za cíl odsloužit zde tuto neděli mši, pak se během dne pomodlit a poté místo opustit,“ říká Lorber. „Ale bylo tu tolik lidí, že je napadlo, že by mohli zůstat ještě den, pak ještě jeden den, pak ještě jeden, pak ještě jeden den. Nakonec se rozhodli zde zůstat, zůstat zde navždy.“

Byl tu jen jeden problém: zabrání bylo nezákonné.

















Ačkoliv byl v té době pařížský diecézní biskup považován za správce nemovitosti, byl (a stále je) to francouzský stát, který vlastní všechny kostelní budovy postavené v tomto národě před rokem 1905.

Když se podíváme o pár let nazpět, v roce 1905 zákon o odluce Církve a státu (Loi de Séparation des Eglises et de L’Etat) zavedl oficiálně to, že francouzský stát již dále neuznával Římskokatolickou církev, ale pouze jednotlivé náboženské asociace (associations cultuelles), které nařídil ustanovit v každé farnosti. Tam, kde by ustanoveny nebyly, vyhlásil stát, že přebírá vlastnictví církevního majetku.

Papež Pius X. shlížel ze svého stolce na Francii a obával se duchovní demoralizace – státního zasahování v náboženském farním životě. Aby zaujal pevný postoj vůči vměšujícím se modernistům, zakázal náměstek Kristův ve své encyklice „Gravissimo oficii“ v roce 1906 zakládání jakýchkoliv náboženských asociací.

A tak kvůli principu přišel Řím o majetek.

„Církev vše ztratila,“ říká kněz Thierry Gaudray, 38 letý profesor dogmatické teologie na semináři Sv. Tomáše Akvinského ve Winoně, v Minnesotě.

„Policie vtrhla do kostelů se zbraněmi. Otevřeli svatostánky. Kněze a jeptišky silou vyhnali z kostela na ulici,“ popisuje Gaudray.

Vše, co Církev získala konkordátem z roku 1801, ztratila v roce 1905. Neměla ani dohodu z 19. století mezi Napoleonem Bonapartem a papežem Piem VII., která oficiálně uznávala katolicismus jako náboženství většiny francouzských občanů, ale také stanovovala, že stát bude finančně podporovat duchovní, což dělal.

Ačkoliv Církev před sto lety ve Francii ztratila svou pozici v sekulárním řádu, úplným poraženým vlastně nebyla. Protože když stát převzal do opatrování církevní majetek, alespoň dovolil biskupům vést kostely. S jednou zvláštní podmínkou: V každém kostele se musela vždy jednou za rok odsloužit mše. Pokud by se tak nestalo, stát by mohl převzít kontrolu nad posvátnou budovou a naložit s ní, jak by chtěl.

„Takže kostel St. Nicolas byl částí pařížské diecéze a pařížský biskup byl za tuto budovu zodpovědný, ale vlastnil ji stát,“ vysvětluje Gaudray. „Ducaud – Bourget převzal budovu proti vůli biskupa, což bylo nelegální. Ovládnout kostel, vstoupit do něj a ovládnout ho, není legální.“

Stát se rozhodl podniknout právní kroky, ale to už bylo po tom, kdy se Ducaud – Bourget a jeho armáda Církve bojující hluboce opevnila v zákopech svého posvátného bojiště. Dokonce už první noc, kdy Ducaud – Bourget a ostatní vstoupili do St. Nicolas, vystavili Nejsvětější svátost k adoraci. Ta trvala po celý první týden.

Co mohli úřední osoby udělat proti hrstce pacifistických věřících?

„Policie nemohla udělat nic, protože lidé se modlili,“ říká Lorber.

V měsících, které následovaly po osvobození kostela St. Nicolas z pokoncilní Církve, stát skutečně soudil Ducaud – Bourgeta a vydal výpovědní dekret. Úřady však nikdy nevykonaly tento rozsudek.

Teď je rok 2005 (článek byl napsán v tomto roce – pozn. překl.), 28 let poté, a tradicionalisté mají dále obsazený kostel St. Nicolas. Lorber, usazený ve stejné sakristii, kde sedal Ducaud – Bourget, se dívá k oltáři, když se pokouší vysvětlit nečinnost státu.

„Monsignor  zde v St. Nicolas měl 5 000 lidí každou neděli a pokud by je přinutili opustit tento kostel, šli by prostě jinam a obsadili by jiný. Úřady chápaly, že by to byl stejný problém a tak pochopily, že je lepší o našem počinu mlčet. Takže se rozhodly neudělat nic a nechat nás tu.“

„A i kdyby diecéze chtěla z principu převzít St. Nicolas zpět, nefungovalo by to,“ říká Lorber. „Diecéze by nebyla schopná obsadit všechny kostely. Nemají dost věřících, kteří chodí na mši.“

Ačkoliv se udává, že 85% z 60,4 milionů Francouzů prohlašuje, že jsou katolíky, je nejisté, kolik z nich pravidelně v neděli chodí do kostela.

Po nějakou dobu se Ducaud – Bourget staral o kostel, ale byl už starý. Zoufale toužil po tom, aby tradiční snahy, které v St. Nicolas vzkřísil, pokračovaly, a tak hledal pomoc u nejhlasitějšího obránce tridentské mše: arcibiskupa Lefebvra, který v roce 1969 (1970 – pozn. překl.) založil Bratrstvo sv. Pia X., bratrstvo věnující se přípravě kněží v obřadu starobylé Církve v předkoncilním stylu.  Lefebvre pomohl Ducaud – Bourgetovi a vyslal jednoho z kněží Bratrstva, aby starému muži vypomohl.

Navzdory vedoucímu postavení, které ze své strany projevoval při udržení staré mše naživu, měl Lefebvre své kritiky. A nebo to možná bylo právě kvůli jeho vůdčí roli.

V průběhu let kritici obvinili arcibiskupa, že je náboženským krysařem s píšťalou zodpovědným za to, že vede celý zástup katolíků do exkomunikace.

„Tento často opakovaný popis je naprosto nepřesný,“ odsekne Lorber, když vysvětluje, že Lefebvre už byl v roce 1968 na odpočinku, když jej navštívilo několik mladých seminaristů. Protože byli nešťastní z pokoncilní Církve, oslovili jej a prosili ho, aby je učil tradice víry, aby předal to, co se on sám naučil.

„Seminaristé za ním přišli a žádali jej, jestli by nezaložil seminář. Nechtěl,“ říká Lorber.

„Jsem starý muž,“ řekl jim Lefebvre a poslal mladé muže do semináře ve Fribourgu ve Švýcarsku. Modernistická výuka však v této náboženské škole nebyla o nic lepší, než v jakémkoliv jiném semináři. Následujícího roku se zoufalí seminaristé a kněží vrátili a trvali na tom, aby arcibiskup založil seminář, kde by se novicové mohli naučit starobylé, ale pevné základy víry včetně tridentské mše.

Lefebvre svolil.

Mezitím Ducaud – Bourget v Paříži pokračoval v záboru kostela St. Nicolas až do své smrti v roce 1984. Poté bylo jeho tělo pohřbeno za hlavním oltářem, na němž v posledních letech svého života každý den sloužil starou mši. Když starý kněz umřel, poslal Lefebvre do pařížského kostela další dva kněze Bratrstva. Sen Ducaud – Bourgeta neměl zemřít spolu s ním.

Příznivci tradice, jako ti z Bratrstva, přiměli hierarchii v Římě, aby začala podlézat. Od přijetí ritu v národních jazycích v roce 1969 Vatikán zjistil, že se musí zabývat těmi, kteří dávali přednost latinské mši a odmítali sloužit nebo dokonce i jen navštívit novou mši a tvrdili, že je to protestantizovaný umělý výtvor.

Už po pár letech svého pontifikátu ustanovil papež Jan Pavel II. ve Vatikánu komisi devíti kardinálů, aby prostudovali problém mše. 3. října 1984 Kongregace pro božský kult vydala okružní dopis „Quattor Abhinc Annos“.

Tento dokument popisuje uznání této mše, nyní nazývané indultní (článek byl napsán 2 roky před vydáním motu propria Summorum Pontificum – pozn. překl.) a její omezení. Indult, z latinského indulgere (povolit) je privilegium, kterým papež poskytl biskupům a dalším osobám, činit to, co církevní zákon jinak zakazuje.

Přesto je pojem „indult“ nesprávný, protože latinská tridentská mše nebyla nikdy zakázána, což Alfons Maria kardinál Stickler – jeden z devíti kardinálů v komisi – uznal v květnu 1995, když hovořil na konferenci Christi Fideles konané v New Jersey. (na Vendée)
Zvláštní podmínky v „indultu“ z roku 1984 zahrnovaly, že mše se bude (určitě ne ve farních kostelech) sloužit jen pro ty, kdo o to požádají, a tito farníci nesměli žádným způsobem sdílet názory těch, kdo zpochybňují platnost nové mše.

Mezitím Bratrstvo sv. Pia X. dále vzkvétalo a dále sloužilo starou mši, nejen v St. Nicolas, ale také v jiných kostelích po světě.

Lorber, kterému je teď 41 let, byl svědkem podstatné části rozvoje Bratrstva navzdory útrapám, které řád musel snášet v manipulativních rukách hierarchie.

Lorber byl vysvěcen 29. června 1988 a byl jedním z posledních, jehož ruce posvětil Lefebvre, který v roce 1991 zemřel. Několik týdnů před svým vysvěcením se Lorber v neděli 8. května v kapli Notre Dame des Champs v semináři v Ecônu účastnil recitované mše za arcibiskupa.

Lefebvre řekl Lorberovi, jak během předcházejícího měsíce, v dubnu 1988, cestoval do Říma, aby s Vatikánem prodiskutoval nadcházející svěcení biskupů, u nichž plánoval, že převezmou jeho místo při správě svátostí, svěcení kněží a biřmování věřících.

Arcibiskup, narozený v roce 1905, byl starý a nechtěl zanechat své kněze bez duchovního vedení.

Zástupcem Vatikánu byl v té době Joseph Ratzinger, tehdejší kardinál a nynější papež Benedikt XVI. Nakonec byl po dlouhých rozhovorech a mnoha kompromisech podepsán 5. května 1988 protokol. Dohoda stanovovala, že Řím dá Lefebvrovi jednoho biskupa a komisi v Římě k rozhovorům o tradiční mši.

„Ratzinger byl na arcibiskupa Lefebvra docela tvrdý,“ říká Lorber.

Po podepsání protokolu řekl Lefebvre Ratzingerovi, že již ohlásil biskupská svěcení na následující 30. červen.
Ratzingerova odpověď: Ne. To není možné.

Srpen?, zeptal se Lefebvre.

Ne. To není možné, odpověděl Ratzinger.

Listopad?

Ne.

Prosinec?

Ne.

Lefebvre opustil Řím a hledal útěchu v semináři v Ecônu ve Švýcarsku. Modlil se. 6. května napsal do Vatikánu, že nemá k dohodě důvěru.

„Během rozhovorů s Římem to bylo velmi bolestné,“ řekl Lefebvre Lorberovi. „Bylo to velmi bolestné, protože jim nešlo o duše. Jedinou věcí, kterou se snaží udělat, je zachránit si své image, a proto vysvětím biskupy bez /povolení/ Říma.“

Ale Vatikán na arcibiskupa dále vyvíjel tlak.

Den před svěceními poslal Řím posla, nuncia ze Švýcarska, aby s sebou vzal arcibiskupa zpět. Papež jej požádal, zda by mohl přijet do Říma a promluvit si s ním. „Seminaristé mu řekli, že je to dobrý vtip,“ říká Lorber. Cílem bylo znervóznit Lefebvra ohledně svěcení, ale arcibiskupa Lefebvra to nezneklidňovalo.

Nic ho netrápilo. Ani šířící se fámy, že bude „exkomunikován“, jestliže pokročí se svými plány ohledně 30. června.
Co se týká exkomunikace biskupů, existovaly precedenty.

O desítky let dříve, v 50. letech, zavedl papež Pius XII. do kanonického práva zákaz, aby biskupové světili biskupy bez papežského souhlasu (tato otázka je nepoměrně komplikovanější, přičemž uvedení na pravou míru by přesáhlo rámec tohoto článku – pozn. překl.). „Papež to považoval za nezbytné po komunistickém převratu v Číně. Bylo to poté, kdy římskokatoličtí věřící (čínští katolíci v ilegalitě) začali být pronásledovaní po vzniku Čínské vlastenecké církve (pseudonáboženská asociace, která kolaborovala s čínskou komunistickou vládou),“ vysvětluje Gaudray.

„Církevní zákon je pro dobro duší, takže když Pius XII. vydal dekret o exkomunikaci čínských biskupů, bylo to pro dobro Církve. Mělo to zabránit založení národní církve v Číně, která není katolická. Mělo to dát lidem najevo, že papež naprosto nesouhlasí, aby se stali součástí schizmatické církve,“ říká Gaudray.

„Záměrem arcibiskupa Lefebvra nebylo vytvořit jinou Církev. Naši biskupové nemají jurisdikci, dokonce ani v Bratrstvu. Máme biskupy kvůli svátostem, svěcení a biřmování. V Číně šlo o vytvoření církve.“

Nakonec nadešel ten den.

Lefebvre ve svém kázání před svěceními předpovídal, že přijde pokus exkomunikovat jej.

Přesto Lefebvre 30. června bez papežského povolení vysvětil čtyři biskupy: Bernarda Fellaye, Bernarda Tissiera de Mallerais, Richarda Williamsona a Alfonse de Galarretu.

„Mnozí si uvědomili, že svěcení byla pro Církev historickou událostí,“ říká Lorber.

Byla to věc zachování, nikoliv sebe sama, ale víry.

Jak bylo předpovězeno, Vatikán, reprezentovaný Bernardinem kardinálem Gantinem, prefektem Kongregace pro biskupy, vydal 1. července 1988 následující deklaraci: „Deklaruji, že výše zmínění Monsginor Marcel Lefebvre a Bernard Fellay, Bernard Tissier de Mallerais, Richard Williamson a Alfonso de Galarreta si přivodili ipso facto exkomunikaci latae sententiae vyhraženou apoštolskému stolci.“ To bylo doprovázeno dalšími hrozbami.

„Kněží a věřící jsou varováni, aby se nepřipojovali ke schismatu Mons. Lefebvra, protože by i oni upadli ipso facto /tímto skutkem/ do velmi těžkého trestu exkomunikace.“

„Exkomunikace,“ vysvětluje Gaudray ze svého úřadu ve Winoně, „ je vážný právní trest vydaný papežem, který přetrhává všechna pouta mezi potrestaným a Církví“. Potrestaní kněží nemohou udělovat a obdržet svátosti. Nemohou sloužit a dokonce ani navštěvovat mši (starou ani novou).

„To samozřejmě znamená, že jde o trest, ale ten implikuje omyl, to, že něco není v pořádku,“ říká Gaudray.

Oba, Gaudray i Lorber, tvrdí, že exkomunikace byla neoprávněná, protože, jak věří, Lefebvre nespáchal žádné provinění.

„Tato exkomunikace opravdu nemá žádný význam,“ říká Lorber. „Protože, aby došlo na trest, člověk se musí dopustit něčeho špatného. Arcibiskup Lefebvre neměl žádný schizmatický úmysl při vysvěcení kněží. Jeho čin nebyl špatný a on neměl být nikdy potrestán. Navíc exkomunikací arcibiskupa Lefebvra ztratil Řím svou důvěryhodnost, protože nechává biskupy a teology jako jsou Hans Küng, Leonardo Boff a všechny liberální teology pobíhat kolem a učit hereze a nikdy nebyli Janem Pavlem II. exkomunikováni.“

Lefebvre se jen snažil zachovat starou mši a pravé katolické náboženství na živu.

„Bez činů arcibiskupa Lefebvra by už neexistovali kněží, kteří by uměli sloužit tridentskou mši,“ říká Lorber.

Proto tradiční kněží ze St. Nicolas pokračují ve starobylých obřadech jedné, svaté, katolické, apoštolské Církve, jež se naučili od starého arcibiskupa, který se na odpočinku zdráhavě nechal přemluvit.

Každé ráno je stále jedno klepnutí kněze kloubkem prstu na zčernalou mahagonovou opěrku křesla na kůru signálem k ranní recitaci Božského oficia.

Muži s kolárkem se shromažďují v sanktuáriu kostela St. Nicolas du Chardonnet de Paris, pozvedají breviáře, které drží v ruce, a listují tenkými stránkami, dokud nenaleznou danou denní modlitbu.

„Deus, in adjutórium meum inténde“, zpívá jeden, kterého v odpovědi následují ostatní: “Dómine, ad adjuvándum me festína.”